Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zachráněné sluníčko

16. 4. 2013

Pohádka o sluníčku, které spadlo z oblohy a o tom, jak mu skřítek společně se sýkorkami pomohl nazpět.

Fú, fú… To bylo ale větrné ráno! Sluníčko se vyhouplo na oblohu a rozhlíželo se kolem. Děti na stráni pouštěly papírového draka. „Ten si ale létá. Houpe se ve větru sem a tam,“ sluníčko zatoužilo proletět se jako papírový drak. Jeho služba byla těžká. Od jara do zimy, každý den, vždy stejná cesta. Na oblohu a zpět. Vyhřívat prochladlou zem, bojovat s těžkými mraky, otvírat jarní kvítky, dávat chuť sladkému ovoci. Není divu, že se chtělo trošku pobavit.
Opatrně sklouzlo z oblohy a nechalo se unášet větrem. Převalovalo se a houpalo na větrných vlnkách. „To je nádhera. To je taková nádhera,“ libovalo si sluníčko, „hou, hou.“ Najednou ale vítr zafoukal prudčeji. Sluníčko se začalo kutálet stále níž a níž. „Jejda, ouvej…“ A už bylo ve větvích nejvyššího smrku v lese. Rychle se setmělo, jen na vrcholku statného smrku svítilo matné světlo.
„Co se děje?“ lekli se všichni obyvatelé lesa. „Kde je sluníčko?“ „Myslím, že bychom ho měli hledat tam,“ ukázal Farníček k velkému smrku. Odložil na zem žalud, který chtěl právě přihrát Myšínkovi, a vydal se za slunkem.
Když dorazil na místo, stálo už pod stromem několik zvířátek. Sluníčko pohlédlo dolů na skřítka. „Ouvej, ouvej, to jsem to vyvedlo, Farníčku. Chtělo jsem si užít zábavy, a co si teď počnu? A co si počnou všichni ostatní?“ fňukalo zesláblé sluníčko.
„A proč zase nevystoupáš na oblohu?“ zjišťoval situaci Farníček. „To nejde, paprsky se mi zamotaly do větví. Nemohu se vyprostit. Ani vítr mi nemůže pomoci.“
„Neboj se, sluníčko, určitě něco vymyslíme,“ řekl skřítek klidně.
„Farníčku, Farníčku, mohla bych zkusit vymotat paprsky slunka z větví?“ vypískla nadšeně jedna ze sýkorek.
„Já, já, raději já. Jsem větší a rozumnější,“ přidala se hned starší sestřička.
„Možná byste to mohly zkusit, ale může to být nebezpečné. Je to hodně vysoko a paprsky slunka mohou pálit,“ rozvažoval Farníček.
„Ne, nee, nebojte se,“ ozvalo se sluníčko z vrcholku stromu. „Moje paprsky jsou jenom vlahé. Nemám už mnoho sil.“
„Tak vzhůru do toho. Poletíte obě dvě, kamarádky moje. Aspoň vyzkoušíte, jak se umíte dohodnout. Přeji vám hodně štěstí!“
Farníček pohladil sýkorky po křidélkách a ty se rozletěly přímo za sluníčkem. Všechna zvířátka napjatě pozorovala, co se bude dít. Sýkorky nejprve o něčem hovořily se slunkem a potom se pustily do práce. Paprsek po paprsku chytaly do zobáčků a protahovaly větvemi smrku. Švitořily, pokyvovaly hlavičkami a za chvilku bylo sluníčko na svobodě. „Huráá! Sýkorky zachránily sluníčko,“ volala zvířátka a všichni se radovali.
„Děkuji vám, ptáčkové rozmilí, moc jste mi pomohli.“ Sluníčko vyskočilo na oblohu a rozzářilo se. Náhle bylo všude plno světla a tepla.
„Jste pašáci,“ chválil sýkorky Farníček. „Tak odvážné sýkorky jsem ještě neviděl.“
Sýkorky byly šťastné. Konečně dokázaly, že umějí také někomu pomoci. Zatím vždy přijímaly jenom pomoc ostatních.
Farníček se vrátil ke hře s myšáčky, sýkorky poletovaly okolo. Ostatní zvířátka si prohřívala vychladlé kožíšky na sluníčku. Papírový drak stále létal nahoře na stráni.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA